JABLONEC x SLAVIA

Odešla největší legenda jabloneckého fotbalu Ruda Svoboda

19. srpna zasáhla jablonecký fotbal smutná zpráva. Navždy nás opustil legendární fotbalista Rudolf Svoboda, přezdívaný Houba.

V Jablonci strávil úžasných deset sezon. Byl to právě on, kdo se zasloužil velkou měrou o historický postup našeho klubu do první ligy. Chytrý hráč se střeleckým talentem vsítil za Jablonec úctyhodných 92 gólů a je nejlepším střelcem našeho klubu. Právem se také stal zakládajícím členem Klubu legend FK Jablonec.

Na legendu jabloneckého fotbalu vzpomínají Jaroslav Hrabák a Jiří Šourek

V červenci oslavil 77, sedmička, to je štěstí, dvě mělo být dvojité, není tomu tak. Ta zpráva mě doslova vykolejila, pořád se mi hlavou honí vzpomínky na mého milovaného „Houbu“, na to fotbalové sluníčko co svítilo všude, kam přišel.

Kde byl Ruda, tam bylo fotbalové nebe, tam byla pohoda, tam bylo drama. Drama? Už jeho příchod do Jablonce! Rodák z Běchovic, jehož brácha Ladislav válel za Spartu po boku věhlasných borců na čele s Kvašňákem, vojákoval v žatecké Dukle. Sparťanský šíbr Vantuch měl za hotové, že Ruda nastoupí na Letnou. Jenže jablonecký Olda Polák s Rudou ušili pěkný příběh! S pomocí šéfa Dukly - známého majora Luly - prostě aby Rudu propustili z vojny, tak ho na týden zašili za pozdní návrat z vycházky, mezitím proběhl přestupní termín a Ruda jel z Běchovic místo na Letnou do Jablonce! Jeho brácha měl po boku Kvašňáka, Ruda měl v Jablonci po boku dalšího věhlasného sparťana Tádu Krause a hlavně, v Jablonci se doslova usadil. Našel tu partu skvělých kamarádů – a ještě lepších fotbalistů. On nikdy nedostal kapitánskou pásku, on ji také nikdy nechtěl, ale byl za každých časů v Jablonci, na Slávii, Xaverově či Chicagu šéfem, přirozeným šéfem. Jeho životem byl sport, nejen fotbal, ale vidět byl často v Janově při volejbale, hrál tenis, prostě kde byl jakýkoli míč, tam Ruda nechyběl.

Tenkrát na druhou celostátní ligu chodilo na Střelnici pravidelně přes deset tisíc diváků, to už byl Ruda jabloneckou a všeobecně uznávanou hvězdou a osobností. Měl takový svůj rituál, při nástupu na hřiště nechal nastoupit celé mužstvo a on, s malým odstupem, si šel pro osobní potlesk jako by dával najevo, že přišel král. Fotbalový král. Maradona? Ne, Ruda Svoboda! A jednou se to povedlo. To hlasatel Břéťa Mareš dostal za úkol přečíst před výkopem protestní věty, odsuzující Pinochetův puč v Chile. No a když Břéťa vznosně deklamoval závěr „dejte svobodu chilskému lidu!“, tak na hřiště vstoupil Ruda a jakýsi vtipálek na tribuně zařval: „A kdo nám tady bude dávat góly?“

V roce 1974 byl Ruda oporou týmu trenérů Nováka a Dočkala, co vykopal první celostátní ligu. Fotbalová osobnost, šok pro české i slovenské fandy, co ho dřív neznali. Za dvě sezony nasázel 29 gólů, tři dal klokanům, dvěma zlomil tenkrát tým mistrů ze Slovanu Bratislava, byl velkým dirigentem a na hřišti dominoval. Pomohl štírkovi Štarchovi a právě jejich spolupráce v premiéře před 18 tisíci diváky poslala Spartu domů s porážkou 1:3. Za Jablonec vstřelil Ruda 92 gólů, je jasně nejlepším střelcem historie, krok s ním drží pouze další střelecký fenomén David Lafata, ten jich dal 88.

Naposledy jsem s Rudou mluvil někdy na jaře na setkání fotbalových pamětníků u „Hodbodě“. Vzpomínal, jak mu na nervy šel maličký teplický halv Smetana, který mu nedal úspěšně dýchat i když ho musel v soubojích pro svoji postavu obíhat, nebo klokan Petr Packert či třinecký Vašek. „Ti se na mě nalepili a když jsem se šel napít, furt byli na mě nalepený a kdybych býval šel na záchod … No ale bylo jim to houby platný, klokanům jsem dal tři a Třinci nakonec trestňák a body byly pro Jablonec.“

Těch vzpomínek by bylo na knihu. „Třeba bájná knedlíková bitva s rozhodčím Táborem z Třeboně, otcem našeho hráče Vládi Tábora po turnaji v Budějicích, ale ne, to se prostě všechno vzpomenout nedá. Ale připomenout je nutné nejen úspěšné působení v pražské Slávii, v americkém Chicagu, v nezapomenutelném latinskoamerickém zájezdu české reprezentace trenérů Vytlačila a Rýgra, ale nakonec i několik startů za Ježkovo reprezentační národní mužstvo. Toho Václava Ježka, kterého jsi odmítl, když Tě v Jablonci přemlouval k přestupu do Sparty s tím, „že začneš v béčku co hrálo stejnou soutěž jako Tvůj milovaný LIAZ. „Já za béčko kopat nebudu“ – a vstal jsi od jednacího stolu … Ruda, to bylo člověčenství samo. Jak vzpomínal můj kolega Jirka Šourek: přiletěl s českým nároďákem do Bogoty, já čekal na letišti El Dorado a Rudu jsem si hned k údivu všech „ukradl.“ Služební Chevrolet ho dovezl ke mně do bytu, vstoupili jsme dovnitř a Rudova první slova byla: „máš tu český pivo?“

Rudo, velký převeliký smutek mi vešel do očí po zprávě, že jsi odešel do fotbalového nebe za svým bráchou Láďou, za celou řadou svých spoluhráčů Jirkou Voštou, Frantou Jelínkem, Lubošem Šrejmou a bohužel ještě dalšími skvělými jabloneckými parťáky. Stále se s tím nemohu vyrovnat a když vylezu na ten střelniční kopec, vždy budu hledat Tvojí vysokou postavu, usměvavou tvář obklopeného fandy dychtícími podat ti ruku, prohodit pár slov, zavzpomínat na ty tuny fotbalové radosti, které jsi nám všem rozdal. A buď šťastný a spokojený tam, kam jsi navždy přestoupil. A hlavně aby tam měli český pivo!

Tvoji obdivovatelé a ve vší skromnosti i přátelé Jarda Hrabák a Jirka Šourek a všichni ostatní kamarádi.

Budeš nám chybět a nikdy nezapomeneme!